stories: Olča&Martin {engagement}

(posting the original in czech, until I find time to translate it...)

trochu se zpožděním, ale to snad nevadí. poslední dny trávím úpravou svatebních fotek těhle dvou super lidí. a zároveň jsme konečně všichni tři našli čas na dodělání tohohle příspěvku, který se chystá už od června. to jsem totiž s radostí vyjela do Prahy, abych zachytila předsvatební příběh Olči a Martina. o pár měsíců později jsem zachytila ten svatební. na otázky mi každý odpověděl zvlášť, aniž by věděl, co řekl ten druhý. takže je tenhle příspěvek tak trochu překvapení i pro ně :)

Kdy/jak jste se poznali? 

M: Poznali jsme se v Písku 11. srpna 2013 odpoledne v Písku na parkovišti u Lidlu. Vezl jsem Olču s kamarádkou na 20+ English Camp do Střelských Hoštic. (Předtím jsme se ještě dvakrát viděli letmo na BrodFestu a setkání vedoucích English campů, ale to opravdu letmo.)

O: O existenci jistého Martina Kabáta jsem měla povědomí už několik let. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tento neznámý kluk se stane mým manželem :) Viděli jsme se už párkrát dříve, ale poprvé jsme se začali bavit v létě 2013 na English campu 20+, na který mě pozvala kamarádka.

  

Co je první co se ti vybaví z doby kdy jste se potkali? 

M: Že ji chci opravdu poznat.

O: Vybaví se mi, jak stojím v kytkovaných šatech (ano těch, co mám na fotkách) u bankomatu v Písku a čekám na auto, ve kterém přijede kamarádka a jistý Martin Kabát, aby mě odvezli na English camp. Mám obrovskej loďák a tudíž i strach, co si o mě pomyslí, když si na necelý týden beru půlku šatníku. Ale je na to očividně připraven :D. Pamatuju si, jak vystupuje z auta, podává mi ruku a říká: „Ahoj, já jsem Martin.“

Jak jste prožili Boží vedení ve vašem vztahu? 

M: Oba jsme před naším prvním skutečným setkáním řešili jiné vztahy, které nikam nevedly. Oba jsme je museli vyznávat a opustit je. Pán Bůh si nás oba vedl ke chvíli, kdy se poznáme. Potkat se dříve, nebyli bychom na to připraveni.

O: Hned celý začátek vztahu považuji jako Boží vedení. Byla to doba, kdy jsem Bohu znovu vydala svůj život a dala mu vše do rukou. Pak přišel Martin a já měla od Boha pokoj, že je to podle Jeho vůle. A tohle ujištění mi pomáhalo překonávat překážky, které občas ve vztahu přicházely. Těším se na to, jak si nás bude Pán dál používat a jak nás povede – nejen jako jednotlivce, ale taky jako tým.

 

Co máš na tom druhém nejradši? 

M: Její úsměv. Jak se na mě usměje, tak vím, že bude všechno dobré.

O: Miluju Martinovu upřímnost. To, že mi říká všechno a dokáže se mnou sdílet svoje pocity. To, že mi umí vyjádřit podporu a dává mi jistotu a drží mě, když se sypu. No a taky jeho neuvěřitelnou trpělivost. To, že je schopen mě milovat (v nejlepším mu to přijde i roztomilý?!), když jsem fakt nemilovatelná a spíš na zabití :).

Vybavuješ si moment, kdy sis řekl/a „s tímhle člověkem chci strávit zbytek života“? 

M: Vím, že jsem si to říkal víckrát. Během campu (čili před chozením) to bylo “s tímhle člověkem bych mohl strávit zbytek života” a někdy v lednu - únoru 2014 už jsem si byl jistý. Nějak jsem věděl, že to je ta, se kterou to dokážu a hlavně chci dokázat.

O: Nevím, kdy to bylo poprvé, ale od začátku jsme náš vztah brali vážně a směřovali jsme ho k manželství. A bylo to brzy, co jsem si řekla, že je to člověk, bez kterýho nechci trávit svůj život. A to se mi potvrzuje denodenně.

Co je na vztahu těžký? Co vás nějakým způsobem pokořilo? 

M: Že ne vždy mohu mít pravdu. A taky, že ne vždy to přijmu. Někdy se špatně chápeme, z čehož pak vznikají zbytečné konflikty. Je to ale lepší a lepší.

O: Těžká pro mě byla asi ztráta takové individuálnosti, independence. Najednou chci trávit čas s někým, nenaplňuje mě být někde (třeba cestovat) samotnou, což mi dříve nevadilo. Ale zase je tu Martin, kterej to mnohokrát přebíjí a baví mě prožívat to s ním.

Za nejvíce pokořující považuju poznání vlastní sobeckosti a vůbec poznání hrůz sebe sama ve vztahu. Člověk ani nechápe, jak je schopen tak snadno ublížit někomu, koho miluje nejvíc.

Co spolu nejradši podnikáte? Jak spolu nejradši trávíte čas?

M: Při jídle, na procházce. Rádi lezeme na kopce, nebo se procházíme po městě.

O: Myslím, že spolu trávíme čas rádi jak sami, tak máme oba rádi společnost a kamarády. Oboje si užívám. Ale za sebe (jasně jsem ženská) miluju čas, kdy se bavíme do hloubky, přemýšlíme o Bohu, budoucnosti nebo když se prostě jen něčemu smějeme. Nejvíce miluju a vážím si času který spolu trávíme v modlitbách k Bohu, kdy předkládáme naše obavy, radosti a slabosti Tomu, který, jak věříme, nás k sobě přivedl.

Jak daleko jste od sebe žili během chození? Bylo to náročný? 

M: Asi 220 km (Písek a Liberec, resp. Hradec Králové). Náročnější to bylo, protože jsme se viděli jen o víkendech a ještě vždy po dvou týdnech. Ale dalo se to.

O: Jsem z Liberce, takže severní Čechy a Martin je z Písku, takže Čechy jižní. Do toho já studuju v Hradci. Takže bych to shrnula, žili jsme od sebe daleko. A náročný to bylo. Nesnáším loučení! Opravdu ho nesnáším! Ale o to víc byl společný čas intenzivní. A v životě jsem asi nikdy neprovolala tolik hodin na telefonu a na skype, jako za náš společný čas :).

Jak se těšíte na společný život?

M: Hrozně moc, bude to mazec! J

O: Je to výzva a těšíme se na to. Hrozně! Ale na druhou stranu si uvědomuju, že to nebude jednoduché, hlavně náš první rok – kdy ještě budu dokončovat páťák v Hradci a bydlet budem mezi Prahou/Hradcem/Pískem.  Z toho mám trochu obavy. Ale spoléhám v Boží pomoc.